Magnetismus - Síla třetího tisíciletí
 

Magnet? Všichni to známe ze školních učebnic. Tyčka s vyznačeným severním a jižním pólem. Když ji překryjete papírem a posypete železnými pilinami, piliny nádherně opíší magnetické působení a vykreslí na papíře jasné siločáry. Je po záhadě. Nebo ne? Ve skutečnosti je otázek kolem magnetismu nekonečně. Jednou z největších záhad je pak otázka, proč se vlastně ještě tohle učí. Protože jak říká americký univerzitní profesor z Virginia Polytechnic Institute and State University dr. Bernard H. Beyer již roku 1970, „dnes je již očividné, že piliny neukazují jaká magnetická pole doopravdy jsou, ale že ukazují, co dělají malé kousíčky magnetů v magnetickém poli. Obojí si je asi tak podobné jako Benátská noc a noc v Benátkách.“ O co jde?

Magnety skrývají kosmické víry
Tak jako u DNA, vesmírných galaxií, zemské atmosféry nebo tekoucí vody, i u magnetů je totiž základem elegantní víření. Prokázal to již v 70. letech 20. století tým výzkumníků okolo Howarda Johnsona, vynálezce a absolventa americké Vanderbilt University, který magnetismus studuje již od roku 1942. Magnetická síla má ve skutečnosti podobu organicky tvarovaných rotačních vírů a na každé straně tyčového magnetu jsou ve skutečnosti dva spojené víry, z nichž jeden má vždy kladný a druhý záporný náboj! Vědci předpokládané dva druhy částic, z nichž mají magnetické proudy sestávat, navíc rotují na obou pólech magnetu směrem ven! Asi se ptáte: Jestliže je na obou pólech sever i jih a všechny směřují ven, co potom dělá severní pól pólem severním a co způsobuje, že železné piliny putují od jednoho k druhému? Experimenty prokazují, že „severním pólem je ten s nejslabším jižním elementem (vírem). A to znamená, že druhý pól musí být jižní,“ jak konstatuje již zmiňovaný Beyer. Johnsonův tým dokázal vytvořit taková kouzla, jako je vír ve víru nebo magnetickou bránu, která se stala základem fungujícího magnetického motoru.

obrázek: víry galaxií a víry magnetické energie zaznamenané počítačem již v 70. letech 20. století - snímek zachycuje negativní i pozitivní polaritu v jediném magnetu, jak se snoubí v jediný celek; vpravo nahoře navíc taktéž dvojitý vír známé šroubovice DNA, z níž se rozvíjí celá lidská bytost

Fascinující energie
Nemnoho lidí ví, že magnet dokáže vypálit jazyk energie několiksetkrát silnější, než je jeho základní síla, že se shodné póly mohou přitahovat, místo aby se odpuzovaly, nebo to, že póly produkují nádherné energetické dvojvíry. Magnetická síla je fascinující. Jak dnes vědci zjišťují, magnetický může být i uhlíkový grafit. Magnetismus může působit i na vodu, magneticky se chovat umí také jantar, magnetická mohou být celá pohoří a do jisté míry je magnetické všechno. Víme, že ptáci, hmyz, žraloci, ryby i někteří savci se orientují podle magnetických sil planety. V pokusech holandského fyzika Andreye Geima z Nijmegen University levitují všechny možné, zdánlivě nemagnetické, objekty od jahody přes kapku vody až po živého lučního koníka či kuňkající žábu. Je to možné proto, že i taková žába má ve skutečnosti magnetické pole s jižním a severním pólem, a stejně tak i člověk. Významnější jsou objevy, jak přimět magnet zůstat na jednom místě nad jiným magnetem, aniž by musel být držen svrchu. Ale ještě mnohem významnější je vynález již zmiňovaného magnetického revolucionáře Howarda Johnsona. Ten totiž dokázal něco, čemu se mysl uvězněná ve světě materiální nouze a zplodin z benzínových motorů stále zdráhá uvěřit –díky objeveným mechanismům magnetu sestavil soběstačný magnetický motor, v němž není kromě jediné části nic pohyblivého!

Odkud se bere tajemná síla?
Magnetismus je fyzikální jev projevující se působením síly na tělesa. Je ohromnou inspirací pro kvantový skok, jež je dnes lidstvo schopno učinit. Přejdeme do nového věku, ve kterém budeme věci dělat chytřeji a místo ropy bude vládnout magnet? Pochopíme harmonii mezi dvěma póly a stvoříme třetí prvek – zázrak? Povzneseme se jako magnety nad sebe samé? Magnetismus vzniká pohybem elektricky nabitých elementárních částic (elektronů) uvnitř atomů. Správně bychom ale měli mluvit o elektromagnetismu, protože elektřina ani magnetismus bez sebe navzájem neexistují. Každý drát pod proudem je vlastně zároveň magnet. Jak ale říká americký držitel Nobelovy ceny za fyziku Richard Phillips Feynman v reakci na novější výzkumy magnetismu, „není možné doopravdy pochopit magnetické působení materiálů z pohledu klasické fyziky. Takové magnetické efekty jsou zcela kvantově-mechanickým jevem.“

Chcete dokonalého partnera? Magnet taky!
Všechny částice světa mají jisté magnetické pole a každý elektron bývá spárovaný. Měřitelný magnetismus vzniká právě tím, že některé částice spárované nejsou. Jsou vlastně hladové, touží po partnerovi. To je podstata magnetu. Nepřipomíná nám to něco? Ovšem tak jako u lidských vztahů, i tady platí, že tlačení na zeď vyvolává zrovna takový protitlak, opačné se přitahuje, silnější na sebe nabalí slabší a pronásledovaný utíká, zatímco nežádaný se dovolává pozornosti. A tak magnety zůstávají magnety nadlouho… Potenciál magnetu můžeme vytušit již při pohledu na současnou techniku. Přestože jsme teprve v počátcích skutečného využití magnetické síly, již dnes jí vděčíme za televizory, monitory, mozkové skenery, audio a videokazety, diskety, počítačové harddisky, reproduktory, mikrofony, všechny elektromotory, generátory či transformátory a spoustu dalších užitečných věcí včetně prvotního kompasu, který se objevuje již ve starověké Číně mezi lety 475 – 221 př.n.l. jako přístroj ve tvaru lžičky.

Je vesmír ohromným magnetem?
V širším smyslu je magnetismus jakékoli přitahování nebo odpuzování polarit ve světě. „Každá mince má dvě strany“ a „všechno zlé je pro něco dobré,“ říkají lidová přísloví. Existuje vůbec něco, co by nemělo svůj protipól nebo samo nemělo dvě stránky? I jen najít magnet o jednom pólu se ukázalo být dosud nemožné. Ať budeme krájet magnet jakkoli dlouho, stále bude mít póly oba. Bez vršku by nebyl spodek, bez levé strany by nebyla pravá, bez tváře by nebyla záda a je to tak všude. Není celý svět velkým magnetem, v němž probíhají záhadné schizofrenické procesy mezi sebou samým a sebou samým? Jsme součástí sebepojídajícího vesmíru, jakési kosmické entity která se jako pes honí za svým ocasem, aniž by kdy měla nejmenší šanci se dohonit? Starověcí učenci tomuto principu říkali Uroboros a patřil k základům tajných učení. Je znázorňován jako kosmický had nebo drak, který je stočen do kruhu tím, že v tlamě drží svůj vlastní ocas a tráví sám sebe. Tento prastarý symbol, dosledovatelný až do starého Egypta a doby kolem roku 1600 př.n.l., se obvykle vysvětluje jako znázornění cyklického opakování a věčného sebezničení a sebeobnovy. Jak ale naznačují některá vyobrazení, na kterých je Uroboros z poloviny bílý nebo světlý a z poloviny černý nebo tmavý, jde zároveň i o symboliku podobnou čínské monádě tchaj-ťi známé jako jin-jang a zjevně šlo i o znázornění duality a polarity všech věcí. Jaké krásnější znázornění magnetu bychom si mohli přát? Zbývá jen otázka, zda starověcí Egypťané znali podstatu magnetu a inspirovali se u něj, nebo jen vyjádřili všeobecně platnou pravdu, která se shodou okolností názorně projevuje v magnetu. V naší krátké paměti uchováváme jako nejstarší výzkumníky magnetů teprve ty z Řecka (filosof Thales), z doby okolo roku 600 př.n.l.

Proč je svět složený z polarit?
Proč je svět složený z polarit? Na tuto otázku musí odpovědět jedině rodič duality – jednota, kterou většina kultur v historii nazývala Bůh. Z duality nebo polarity vesmíru je ovšem jen krůček k pochopení, že všechno se skládá z vibrací, protože ty vznikají jedině mezi dvěma póly. Fyzikové to vysvětlují v tzv. jednotící „teorii superstrun“, dnes chápané jako nejpřesnější popis hmoty. Taková vibrace neboli pohyb mezi dvěma póly se ovšem v trojrozměrném prostoru odehrává v podobě víru, jaké americký vynálezce Howard Johnson se svými kolegy u magnetů objevil. Možná pak budeme lépe chápat slova recenzisty časopisu BoardGameGeek Jeana Luca Romana ohledně magnetické hry Polarity a jejích hracích kamenů: „Je to skoro jako by byly kameny propojeny – ale v jiné dimenzi. Manipulací kamenem v mé ruce v této dimenzi, tlačím a navlékám na strunu v jiné dimenzi, čímž způsobím, že stojatý disk (který existuje v obou dimenzích) spadne. Ve skutečnosti jde o interakci magnetických polí disků, které způsobují, že stojatý disk spadne. Nicméně my je nazýváme poli jen proto, že postrádáme lepší slovo. Nedovedeme se vlastně dotknout těchto polí, ani je spatřit – můžeme jen pozorovat, jak způsobují, že předměty s magnetickými vlastnostmi spolu reagují.“ Hra je velmi jednoduchá, ale pochopení síly, která za ní stojí, nabízí nekonečné pole k přemýšlení, fantazii a trénování intuice, která vytvoří váš „šestý smysl“ pro magnetické vlny…

Dalibor Novák

Kde se dozvíte více:
1) navštivte například http://www.coolmagnetman.com
2) kupte si časopis Enigma 01/2008, kde najdete tyto informace a ještě mnohem víc! Speciální 8stránková příloha i s fotografiemi!

Bonus:

Tento článek vám věnuji, můžete ho volně kopírovat a umístit na svých stránkách, pod podmínkou, že nebude upravován a bude na jeho začátku či konci uveden zdroj www.polarity.cz, v podobě aktivního, klikatelného odkazu ( zkopírujte si jednoduše toto: < a href="http://www.polarity.cz">polarity.cz< /a> ).


Podle lidové tradice se každý sedm let v organismu mění krev. Dítě bude mít pohlaví toho rodiče, který má krev právě mladší.

Platí tato lidová pověra?

U mě a mých rodičů ano, narodila jsem se krátce, přesně 17 dnů, po matčiných 21. narozeninách. Její krev tedy byla „stará“ (mladá) právě těch 17 dnů. Můj otec je o 343 dnů starší než moje matka a jeho krev tedy neměla šanci. O tři roky později se situace opakovala, otcova krev byla stále o 343 dnů starší než matčina , avšak přesto se mi narodil bratr.

Modifikace tohoto pravidla ovšem praví, že potomek se přikloní na stranu toho rodiče, jehož věk je blíže násobku sedmičky. Když se narodil můj bratr, bylo mé matce 24 let a otci 25, přesně matce 24 let a 95 dnů, od svých 21. narozenin tedy byla vzdálena celkem 1191 dnů (vč. jednoho dne navíc za přestupný rok) a otec již 1534 dnů.. Protože sedm let trvá 2555 dnů (bez přestupných dnů navíc), zbývalo matce do dalších sedmiletých narozenin 1364 dnů a otci jen 1021 dnů, což by podle této teorie bylo rozhodující.

Pravidlo o mladší krvi platí i v případě mého syna. Moje krev byla v den jeho narození stará šest let a 158 dnů, krev otce dítěte byla „mladá“ 2 roky a 80 dnů. Zároveň ovšem nemůže platit v tomto případě platit teorie o blízkosti sedmiletých narozenin, do nichž mi zbývalo jen 207 dnů, protože to by se mi narodila dcera.

No a jaké jsou vaše zkušenosti s touto teorií? Platí či neplatí? Jestli chcete, počítejte a pak dejte vědět.


Angličani, ti se mají! Jejich Stonehenge je známé široko daleko. A kdyby jen to! Mají ještě na devět stovek dalších kruhových staveb včetně třeba Avebury! Tedy těch zatím objevených. Ve zbytku Evropy a v Česku jsme zatím za Británií pokulhávali. I tak je asi osmdesát kontinentálních rondelů úctyhodné číslo. S rondely se navíc můžeme setkat různě po celém světě. Náhodná nebo nenáhodná shoda?

Pokusme se tedy o určitou – byť nutně omezenou – srovnávací studii známých lokalit. Začněme od toho nejznámějšího – Stonehenge (3000 – 1400 př. n. l.). Bezpečně lze podle něj východy a západy Slunce o slunovratech a nejjižnější a nejsevernější západy a východy Měsíce (cykly 18,61 roku a 56 let). Stavitelé a uživatelé Stonehenge tedy rozlišovali období tzv. vysokého a nízkého Měsíce. Výška Měsíce nad obzorem je totiž proměnlivá, protože dráha Měsíce kolem Země je vůči ekliptice nakloněná a dvakrát ji protíná – ve vzestupném a sestupném uzlu. Spojnicí obou uzlů vznikne tzv. uzlová přímka, která se po ekliptice posouvá proti pohybu Měsíce – celý kruhový pohyb uzlová přímka vykoná za 18,61 roku a za tu dobu se vystřídají dvě období nízkého a dvě období vysokého Měsíce. Když Měsíc vychází nejseverněji a nejjižnějši, je zároveň nejvýše na obloze. Proč naše předky zaujal právě tento celkem neužitečný údaj není jasné. Domnívám se však, že pozorování Měsíce, jak vychází stále níž a níž nad obzorem mohlo vést k obavě, že se ztratí úplně – jako třeba při zatmění. Bylo proto třeba ohlídat, kdy dojde k bodu zvratu (měsícovratu?) a Měsíc zase začne bezpečně stoupat nad obzor. Zdá se také, že nejjednodušší bylo začít s pozorováním vysokého Měsíce v úplňku, kdy bylo jasně vidět nejen jej, ale také celé okolí – včetně vizírů příslušné stavby. Podle některých odborníků je podle Stonehenge rovněž možné vypočítat zatmění Měsíce a Slunce. Zajímavý názor předkládá polský archeolog dr. Stanislav Iwaszewski. Podle něj je možné ve Stonehenge a jemu podobných stavbách vysledovat tzv. dvanáctnici, posloupnost dvanácti dnů po zimním slunovratu. Kalendáře od doby kamenné až po středověk ji považovali za velmi důležitou – ráz jednotlivých dnů předpovídal, jaké bude počasí v příslušném měsíci následujícího roku. Také viditelně přibývalo dne.

Další známou lokalitou je kamenný kruh u vesnice Callanish (3000-2000 př. n. l.) na skotském ostrově Lewis (Vnější Hebridy) dělený do tvaru keltského kříže a doplněný 82 metrů dlouhou „cestou“ tvořenou alejí kamenů. Podle probíhajících výzkumů (Edinburská univerzita) ukazuje nejméně 12 různých astronomických směrů spjatých hlavně s Měsícem, zcela jistě přinejmenším jeho západ o letním slunovratu.

Pozoruhodná je i stavba zvaná Couplandské hrazení (4000 – 3800 př. n. l.) v severní Anglii pod Cheviot Hills, kruh o průměru 110 metrů. Napříč ho protíná „ulička“ tvořená dvojicí příkopů. Tato „ulička“ končí až o 1700 metrů dál, u brodu přes řeku Till. Velké množství organického materiálu v uličce i hrazení by podle archeologů mohlo být zvířecím trusem a hrazení by tak mohlo sloužit jako zimní ohrada pro dobytek.

Nemůžeme zapomenout ani na objev roku 1999. Tehdy Severní moře odplavilo u anglického městečka Holme u Norfolku letité nánosy bahna a objevil se kruh promptně nazvaný Seahenge. Je vytvořený pětapadesáti dubovými kmeny (poraženými podle C 14 roku 2049 až 2050 př. n. l.). Poslední, šestapadesátý největší dub stojí uprostřed – ovšem kořeny vzhůru. Pouhých sto metrů od Seahenge byl o dva roky později objeven jeho větší „bratříček“ vyrobený rovněž z dřevěných břeven, z nichž dvě se nacházejí uprostřed kruhu. Není jasné, zda šlo skutečně o kruh anebo „jen“ o systém podpěr mohyly, kterou mezitím vzalo moře.

Své specifické rysy má také malý kamenný kruh u Castle Fraser u skotského Aberdeenu. Horní okraje kamenů a překlad na nich jsou zcela vodorovné a vzniká tak zajímavý úkaz. Když je Měsíc období nízkého Měsíce vůbec nejníže nad obzorem, vypadá to, jako by se po vodorovném kameni kutálel. Podle archeologa dr. Aubreyho Burla se zde v tu dobu konaly děsivé obřady – nedaleko se našlo množství drobných dětských kostí. Dojem obřadu patrně umocňovaly i vyrovnané kulaté křemínky – malé Měsíce.

Vědomí toho, že „správný“ rondel musí mít příkop, se pozoruhodně projevilo u kamenného kruhu Brogar na Orknejích (3100 př. n. l.). Zatímco na jiných místech byl příkop do „normální“, tady na stavitele čekalo kamenné podloží. Tvůrci Brogaru nezaváhali – a příkop vytesali do kamene. Orkneje jsou vůbec archeologickým „zlatým dolem“ – na jednu čtvereční míli ostrova připadá až osm neolitických památek. Včetně kruhů o průměru až 500 (!) metrů. O způsobu vyměření a stavby kruhů takových rozměrů, natož o jejich účelu zatím nemáme ani hypotézu. Ledaže bychom se pokusili o analogii s kruhem Hindwall ve Welsu. Šest let trvající vykopávky ukončené předloni doložily existenci tamního kruhu o průměru přes kilometr. Aby to nebylo tak jednoduché, kruh byl vytyčen sedmimetrovou palisádou. Aby byl vnitřní prostor zajištěn před nepovolanými zraky, byly kmeny do třetiny výšky pro jistotu ještě pobity deskami. Uprostřed kruhu vyvěrá pramen a kolem něj byly rozmístěny svatyně s vchody orientovanými na západ Slunce o letním slunovratu. Do areálu se vstupovalo branou na západě zajištěnou devítimetrovými kmeny. Kruh vznikl kolem roku 2700 př. n. l. a byl „v provozu“ až do roku 43 př. n. l., kdy si Římané na jeho místě zřídili tábor.

Kde nebyl dostatek kamenů anebo stromů, museli stavitelé vystačit s pouhou hlínou. To je případ kruhu Wandlebury (cca 2500 př. n. l.) u Cambridge. Samozřejmě, že také ukazoval východy a západy Slunce a Měsíce, kromě toho však také leží na pozoruhodně vytyčené linii spojující Wandlebury s další hliněným monumentem v Hatfield Forest a protíná přitom hned celou řadu dalších neolitických památek. Tato linie je pozoruhodná jednou věcí – je to loxodroma, křivka, která je nejkratší možnou spojnicí dvou míst na zeměkouli. A Polárka je z ní vidět pod stále stejným úhlem. Britský badatel Tim O´Brian se domnívá, že stavitelé této linie a objektů na ní se pokoušeli zjistit velikost Země – podle změny úhly mezi ní a východem Slunce o některém přesně daném dni, třeba rovnodennosti nebo slunovratu. Tak zjistili zeměpisnou šířku dvou různých míst a dopočítali velikost Země. Museli ovšem, přinejmenším, vědět, že Země je kulatá.

Ukazují stejné nebo podobné údaje i naše kruhové stavby – rondely? Tady jsou údaje zatím poněkud skromnější. Celkem známý rondel u obce Byseň u Slaného (5. tis. př. n. l.) umožňuje ze svého středu pozorovat východ Slunce o letním slunovratu, kdy je vycházející slunce v zákrytu s Řípem a bližším kopcem Řípec. Lunární měsíc před slunovratem a lunární měsíc po slunovratu vychází Slunce při pozorování z téhož místa v sedle Bezdězu. Pokud nedojde k dalším objevům, je „sluneční divadlo“ u Bysně možné považovat jen za místní hříčku využívající zvláštnosti daného terénu.

Poněkud více údaji se může pochlubit rondel mezi obcemi Těšetice a Kyjovice u Znojma (rovněž 5. tis. př. n. l.) Jeho delší osa rondelu je orientována ve směru východ-západ a na východě směřuje do prostoru mezi blízkým návrším a Děvínem (odklon od severního směru 82 – 95 stupňů). Právě v tomto prostoru vychází Slunce o jarní a podzimní rovnodennosti. Je to tedy obdoba slunečního divadla u Bysně. Navíc zde údajně bylo možné pozorovat i nejjižnější a nejsevernější východ Měsíce. Dalším „slunečním divadlem“, rovnodennostním východem Slunce nad údolím Košáteckého potoka, se může pochlubit rondel v pojizerských Krpech.

Výzkum následujících tří rondelů na Znojemsku koordinoval v roce 1997 Ústav archeologie a muzeologie Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (prof. Vladimír Podborský). U rondelu u Vedrovic (2500 př. n. l.) byly prokázány čtyři astronomicky orientované vstupy (Alena Humpolová, Vladimír Ondruš). Uprostřed rondelu nedaleko Šumic (1600 př. n. l.) se podařil jedinečný objev sloupové budovy o rozměrech 65 x 7 metrů se dvěma vchody a kostrovým pohřbem. U zadního čela stavby se navíc nacházel kruh tvořený šesti kůly. Tento rondel navíc vyniká i dvojitým příkopem a rovným dnem (Stanislav a Jana Stuchlíkovi). Rondel u Troskotovic (1700 př. n. l.) se může pochlubit linií periodicky rozmístěných kůlů z vnitřní strany hrazení (Jaromír Kovárník). Pokud by se prokázalo, že jde o kalendář, byl by to první objev tohoto druhu ve střední Evropě.

Na „naši“ znojemskou rondelovou oblast patrně navazují další nálezy rondelů v okolních státech. Podrobnější jsou údaje zejména o slovenských rondelech:

Ružindol-Borová, západní Slovensko, 4500 př. n. l. – dvojitý příkopový rondel byl objeven na leteckém vojenském snímku v roce 1988, vnější průměr rondelu 116 metrů, vnitřní průměr 89 – 93 metrů, vchod téměř na severu s odchalkou 20 stupňů na východ. Rondel byl nedokončen pravděpodobně z důvodu masakru jeho stavitelů nepřítelem.

Svodín 1 a 2, jihozápadní Slovensko, 4500 př. n. l. – dva rondely zachycující nejsevernější a nejjižnější východ Měsíce.

Bučany, jihozápadní Slovensko, 4500 př. n. l. – rondel s linií na místní kopec, Záruby, zachycuje i polohu nízkého Měsíce a slunovratové západy Slunce.
Evropsky vzato odborníci předpokládají jednolitost rondelové kultury od Slovenska a západní Maďarska přes Moravu, Rakousko, Čechy, Bavorsko (např. Kothingeichendorf u Isaru) až do Porýní (zdejší zatím nejsevernější kontinentání rondel Quenstedt) a dále přes Anglii a Skotsko až na Shetlandy a Orkneje. Průměry těchto rondelů obvykle kolísají od 40 do 300 metrů. V době, kdy tyto rondely vznikaly, tedy kolem 4500 – 4000 př. n. l. byla taková kontinuita snadno možná. Díky nižší hladině moří tehdy neexistoval lamanšský průliv, Anglie byla součástí Evropy a Temže ústila do Rýna. Předpokládá se přitom, že „rondelová kultura“ se šířila z východu na západ. K jejich tvaru se váže ještě jedna drobná pikantnost. Nejsou to obvykle zcela přesné kruhy, ale na jedné straně jsou trošičku zploštělé – stejně jako vycházející slunce. To je však vidět pouze z výšky. Proto třeba němečtí archeologové vymysleli pro své rondely poetickou přezdívku. Říkají jim „hvězdné hlídky“.

Astronomické i další údaje zatím chybí (anebo se o ní alespoň nepíše v dostupnějších pramenech). např. u rondelu u obce Velíš u Hradce Králové (konec 5. tisíciletí př. n. l.., u rondelu u Čakovic ( 1300 – 700  1300 – 700 př. n. l.) a dále u rondelů u obcí Vochov, Bylany a Lochenice, stejně jako u rondelu v Bulharech nebo v Kuřimi na Moravě (750 – 400 př. n. l.), který uprostřed patrně dotvářel kultovní strom. Zajímavá je lokalita Obora u Dobříše. Už proto, že místo kruhu zde najdeme elipsu o rozměrech 80 x 40 metrů, údajně slovanské hradiště. Tomu však odporuje zjevně strategicky nevýhodná poloha elipsy. Podobně nejasný je původ a účel tzv. ringvalů nacházejících na Chebsku a v sousední bavorské Falci. Byly to snad pevností na tamní obchodní stezce? V určité souvislosti s ringvaly mohou být i další dva rondely objevené díky letecké archeologii nedaleko saského města Kyhn (5000 př. n. l.). Větší z nich má průměr 120 metrů. Oba kruhy byly vytvořeny dubovými, dnes dávno zetlelými palisádami z tisíců kmenů. Mají každý čtyři brány, z nichž ta severovýchodní je orientována na východ slunce o letním slunovratu. Další tři směřují na jihovýchod, jihozápad a severozápad.

Letecká archeologie si může na konto připsat také celé „hnízdo“ kruhů objevených v Bavorsku ze vzduchu mezi Dunajem a Isarem. Nejvýznamnější z nich leží u Meisernthalu a dostal pracovní název Isarhenge. Má tvar elipsy, a to ne ledajaké. Součet vzdáleností mezi kterýmkoliv bodem na jejím obvodu a oběma ohnisky je stále stejný. Spojnice ohnisek je orientována téměř přesně severojižním směrem a brány elipsy umožňuji pozorovat východy a západy Slunce o slunovratech. Stavitelé elipsy při její tvorbě zjevně použili také známý „neolitický yard“ (o délce cca 83 cm). Místní badatelé s jistou hrdostí připomínají, že tradice této délkové míry přetrvala sedm tisíc let – ještě v 19. st. se zde používal tzv. bavorský loket dlouhý 83,3 cm.

Velmi sporný je kruh pěti žulových balvanů na Vyhlídce píseckých lesníků nad Pískem. Podle pamětníků i pamětní desky bylo toto uskupení vytvořeno postupně (v letech 1861 – 1972) posluchači místního lesnické učiliště, není však jasné, zda a které kameny přesně už na místě byly a které byly přidány. Z Vyhlídky je možné pozorovat východ slunce o jarní rovnodennosti nad nedalekým kopcem s příhodným jménem Jarník.

Podrobnější astronomické proměření by si zasloužily i pražské rondely objevené teprve před dvěma roky na místě zvaném Společenská zahrada v Praze 4 – Krči. Dr. Lubor Smejtek z

Ústav archeologické památkové péče středních Čech, který zdejší výzkum vedl, uvádí: „Zkoumáno bylo celkem 1398 zahloubených objektů z několika období pravěku, mezi nimiž na první pohled vynikají dvě samostatné kruhovité struktury, představující pozůstatky tzv. sociokultovní architektury z období kultury s vypíchanou keramikou. Větší rondel o průměru přes 60 m se nacházel v jižní části zkoumané plochy a byl tvořen dvěma různě širokými koncentrickými palisádovými žlaby. Vnější žlab sice byl na několika místech přerušen, ale skutečný vstup přes obě palisády byl zachycen pouze jednou, a to od východu. Protilehlá část rondelu s pravděpodobným druhým vstupem však již bohužel ležela mimo skrytou plochu. Opačná situace nastala u menšího sousedního rondelu, sestávajícího z jednoduchého palisádového žlabu, ústícího do brány na západní straně, a pozůstatků nejméně tří mělkých koncentrických žlábků uvnitř. Rovněž v tomto případě je předpokládaný protilehlý vchod již za hranicemi zkoumané plochy. Další významnou doloženou komponentou je časně eneolitický lineární palisádový žlab, probíhající přes celou zkoumanou plochu zhruba ve směru východ - západ a přetínající větší rondel. Zajímavé je jeho několikanásobné přerušení v poměrně nevelkých vzdálenostech od sebe, indikující snad nějaké komunikační prostory.“

Podle tohoto popisu se pražské rondely skutečně svojí podobou blíží některým britským rondelům.

Nakonec nepotvrzený zůstal předpokládaný rondel o průměru 40 – 100 metrů u Seloutek na Prostějovsku objevený v roce 1999.


V této souvislosti je třeba se zmínit ještě o jedné, byť nekruhové stavbě, a to poměrně známé čtvercové svatyni (?) u Makotřas u Kladna (3500 př. n. .l). Kromě běžných astronomických orientací, jako jsou západ a východ Slunce o letním a o zimním slunovratu a nejsevernější východ Měsíce, jako by některé linie této stavby dané jejími rohy a branami ukazovaly např. na hvězdy Sírius, Betelgeuze v Orionu nebo Plejády. Proč však byl tentokrát použit čtverec a ne kruh jako obvykle?

Zajímavé srovnání nabízejí další kruhové stavby z celého světa. Tzv. šamanská kola (medicine wheels) vytvářeli v Americe patrně tamní indiánské kmeny a na jejich stavbu používali malé kameny kladené jen tak na zem. Určitě to bylo praktičtější než evropské postupy - taková stavba „šla na svět“ podstatně rychleji, než kdyby vztyčovali obrovské kameny a mohutné dubové palisády a kopali mnohametrové hluboké příkopy. Šamanská kola je možné nalézt na různých místech hlavně mezi Texasem a jižní Kanadou, ale také v jižní Albertě (Kanada), v Kalifornii, v Mexiku a v Peru. Jedno z nejznámějších se nachází v Big Horn Mountains ve Wyomingu. Skládá se z velkého kruhu o průměru 25 m, uvnitř je ve středu menší kruh připomínající náboj kola. Oba kruhy jsou spojeny "loukotěmi", které dělí vnitřní prostor na 28 dílů. Vně kola leží 16 kupek kamenů. Pokud spojíme některé tyto kupky a loukotě, dostáváme nejen letní slunovrat a jarní rovnodennost, ale také například heliaktický východ Síria, Aldebaranu nebo Rigelu. Nezanedbatelný je i fakt, že paprsky některých šamanských kol ukazují na další kola, vzdálená 15 – 80 km.Datace šamanských kol je nejistá, kolísá od 5.000 př.n.l. do 1760 n.l.. (!) Jisté však je, že kočovní Indiáni, kteří se setkali s bělochy (Vraní Indiáni, Čejeni, Šošoni, Arapahové a další) kola nedovedli používat, i když se u nich shromažďovali ke každoročním slavnostem. Zato mají o jeho vzniku řadu pěkných legend. Třeba že kruh shodil na zem bůh nebo že ho postavili „lidé ze železa“, případně že u něj žijí „malí lidé“ bydlící ve středu Země nebo „pojídači ovcí“ (Mimochodem není jisté, jaké ovce jsou míněny – americké divoké anebo evropské domestikované?)

Útržkovité zprávy jsou k dispozici o rondelech v dalších částech světa:

Almendres, 12 km jihozápadně od Evory, Portugalsko (nejméně 3000 př. n. l.) – oválné seskupení z 95 kamenů včetně plochého kamenného „lůžka“ údajně určeného pro osoby s jasnovidnými schopnostmi. Patrně sloužilo k pozorování nízkého a vysokého Měsíce, snad místo kultu plodnosti.

Bohuslan, jižní Švédsko (4. – 6. st. n. l., ale možná i starší) – komplex megalitických staveb vč. tzv. Soudcovského kruhu tvořeného osmi kamennými balvany s devátým uprostřed. Kruh údajně sloužil k zasedání rady starších, která zde vynášela svá rozhodnutí. Nedaleko tohoto kruhu se nachází velmi protáhlá, 41 metrů dlouhá elipsa připomínající tvar lodě. Je vytvořena 49 štíhlými kamennými stélami vysokými 3 – 4 metry. Megality v Bohuslanu jsou nejstaršími megality ve Švédsku.

Kalábrie, Itálie (před  4000 - 24000  4000 - 24000 př. n. l.) – trosky stavby připomínající Stonehenge se nachází v kalábrijských horách (1064 m. n. m.), díky zemětřesení se dochovalo jen několik dvojic vztyčených kamenů s třetím jako překladem, tyto „brány“ jsou vysoké až 10 metrů a široké až 18 metrů, jednotlivé kameny váží až 200 tun.

Nabta Playa, Egypt, jižně od Káhiry (5300 – 4800 př. n. l.) – kruh o průměru 3,5 metru tvořený čtyřmi dvojicemi protáhlých kamenů určujících světové strany a východ Slunce o letním slunovratu.

Gilgal Refaim, Golanské výšiny, Izrael (3000 př. n. l.) – zdejší kruhová stavba o průměru 159 metrů se skládá z pěti koncentrických kruhů vyskládaných z volně ložených kamenů o celkové hmotnosti cca 37 000 tun. Největší použité kameny váží kolem 20 tun. V okolí této stavby se nachází i na 8 500 dalších megalitů, z nichž největší váží 50 tun a jsou vysoké až 7 metrů. Oblast je vojensky uzavřená.

západní Jemen (2000 př. n. l. ) – na zdejším pobřeží byl objeven kruh z opracovaných kamenů, největší kameny váží cca 7 tun a jsou až tři metry vysoké, uvnitř kruhu byla pohřbena žena se třemi dětmi a zbraněmi – měděnou dýkou, zbytky seker, břitvami a hroty oštěpu, to vše kolem velkého kusu obsidánu.

Saviň, Sibiř, Rusko (před 3000 př. n. l.) – jedna z mnoha sibiřských megalitických lokalit, mohla sloužit jako observatoř

Miami, Florida, USA – archeologický výzkum objevil při stavebních pracích pozůstatky kruhu o průměru cca 110 metrů tvořeného nikoliv vztyčenými kameny nebo kmeny stromů, ale prohlubněmi. Podle tamních odborníků by to mohly být základy stavby indiánů zaniklého kmene Tequesta anebo mayský kalendář.

Aranga, 820 km severně od Wellingtonu, Nový Zéland (2225 př. n. l.) – kruhová sestava více než 600 kamenů je orientována podle vrcholků nedalekých hor zaznamenává pohyb planety Venuše. Její průměr odpovídá průměru anglického kruhu Arbor Low Observatory. O deset kilometrů dále se nachází území zvané Waipona, 15 000 hektarů panenského lesa. Jeho součástí je i přibližně dvou set hektarová plocha s asi šesti sty jednotlivých míst s dalšími kamennými strukturami. Ty byly prozkoumány novozélandskou vládou již v roce 1988, uveřejněny však mají údajně být až v roce 2063.

Tím se dostáváme k tomu hlavnímu – proč byly takovéto objekty, a to i za cenu nesmírné námahy, vlastně vůbec stavěny? Současná archeologie nabízí tato vysvětlení:

Byla to střediska umožňující shromažďování a redistribucí obilí, případně jiných plodin (nálezy zásobních obilních jam a kamenných zrnotěrek u některých rondelů).
Rondel znamenal pro obec jakýsi znak vyššího správního celku sdružujícího ostatní okolní osady (rondely sloužily ke shromažďování).
Rondely sloužily k obraně jako pevnost.
Byly to astronomické observatoře zajišťující počítání času a kalendář.
Úloha rondelů byla hlavně kultovní (nalezené oběti lidí, zvířat a figurálních plastik.
I když všechna tato vysvětlení znějí logicky, zvláště kdyby došlo ke jejich spojení a rondely by byly multifunkční, přesto jako by něco chybělo.

Nemohly být rondely reminscenci na nějaké ještě dávnější stavby? Může to možná znít až příliš odvážně, ale konec konců i Platón popisuje svoji Atlantidu jako soubor několika soustředných kruhů. Jenom proto, že kruh byl tehdy považován za dokonalý tvar? Anebo je v tom něco víc?

Existuje jedno takové zařízení zvané indický kruh s gnómonem. Je velmi jednoduché – pokud víte, jak na něj. Do země se kolmo zarazí příhodná tyčka – gnómon a začne se pozorovat stín, který vrhá, přesněji jeho vrcholek. O rovnodennosti tento stín „kreslí“ rovnou linku, která se během dalších dnů křiví do podoby hyperboly. Nejprohnutější je o slunovratech, kdy je její polední stín za celý rok jednou nejkratší (v létě) a podruhé nejdelší (v zimě). Když okolo tyčky narýsujeme kruh, protne linii stínu a spojnice těchto protnutí určuje směr východ-západ v daném místě. Kolmo na ní je potom spojnice sever-jih. Víme, že toto zařízení jistě znalo antické Řecko, možná i starý Egypt anebo dokonce Keltové. Kruh a uprostřed vztyčený gnómon. Možná skutečně existovala jakási pradávná protocivilizace a toto zařízení znala. Možná je to jeden ze střípků, které po ní zbyly. Postupem času se vytratila povědomost o tom, jak ona věc funguje, za to se stavěla v obřích rozměrech. Rýsování hyperbol nahradil místní obzorový kalendář a bylo také dobře. Povědomost o tom, kdy nastává jaro, čas setby, byla pro stavitele rondelů zjevně životně důležitá. Podle klimatologů byla tehdy dráha Země kolem Slunce protáhlejší a tak byla léta suchá a horká a zimy studené a kruté. Zemědělsky poměrně příhodný jarní čas nebylo možné zmeškat za žádnou cenu.

Kromě rondelů však existuje i další pestré spektrum astronomicky orientovaných staveb. Pro úplnost tématu je proto třeba heslovitě připomenout např. chodbu v egyptské Abúsíru dlouhou 65 metrů a směřující k Slunci o rovnodennosti podobně, chodbu v megalitické hrobce v irském New Grange dlouhou 24 metrů a orientovanou na zimní slunovrat, možná kultovně využívanou přirozenou orientaci slovenské Dobšinské ledové jeskyně na západ slunce o rovnodennosti, čtyřúhelnikovou keltskou svatyni u Markvartic, odkud je možné o rovnodennosti pozorovat východ Slunce přesně na levém úpatí Velíše, avšak jen při pohledu z valu nad obětištěm, anebo chrám Athény na athénské Akropoli orientovaný na východ Slunce při jeho vstupu do znamení Panny (21. srpna). Mimochodem stejně jsou orientované některé křesťanské kostely Nanebevzetí Panny Marie.

Z dalších novějších astronomicky orientovaných staveb můžeme jmenovat např. rotundy ve středních Čechách, jejichž vchody jsou orientovány na východ Slunce v den jeho vstupu do znamení Býka (31 dnů po jarní rovnodennosti), baziliku sv. Jiří, jejíž vchod míří k východu Slunce o svatém Jiří (24. dubna) nebo Karlův most, odkud je o letním slunovratu vidět západ Slunce za svatovítskou katedrálou přesně nad hrobkou svatého Václava. Konec konců do tohoto druhu staveb patří i nám dobře známé a i v současnosti dekorativně používané sluneční hodiny. Stále se opakující sluneční divadlo je pro nás totiž stejně fascinující jako bylo pro naše předky.

Zobrazeno: 1065	Zobrazeno: 846	Zobrazeno: 788